Lidé netouží hlavně po penězích, chtějí v práci uznání, aby si jich někdo všímal, říká kouč.
Rozhovor s Martinem Veselovským na DVTV.
Když jsem si přečetl komentáře pod mým rozhovorem s Martinem Veselovským, bylo mi smutno. Tolik negace a hrubých slov pohromadě jsem v souvislosti se svoji prací a prezentovanými názory nikdy neviděl. Ty hejty vyvolalo tvrzení, o jehož platnosti jsem se jako kouč a lektor, ale i jako manažer, který vedl řadu stálých i projektových týmů, mnohokrát přesvědčil. Peníze jsou sice důležité, ale jako hlavní motivátor nefungují nebo fungují jen krátkodobě. Lidé hledají především smysl své práce a uznání. Hejtři to ale viděli jinak. O nic jiného než o prachy prý v životě nejde. Asi si těmi svými kecy vydělávám tolik, že mě prachy nezajímají (trochu zkreslená představa). Kdo mě za ty žvásty může platit? Atd., atd.
Zkraje jsem byl zaskočený formou kritiky. Proč to hulvátství? Když s něčím nesouhlasím, lze to přeci vyjádřit i slušně. Ale bohužel to tak na sítích nechodí. Co by vám lidi do tváře neřekli, s chutí si „užijí“ u monitoru.
Mnohem víc jsem se však zamýšlel nad obsahem. A paradoxně mi těch lidí začalo být líto. Opravdu jsou peníze to jediné, o co jim v životě jde?
Pracoval jsem s generálními řediteli firem, ale i s mistry z „černé“ výroby. A všichni mluvili o tom, jak jsou lidi vděční za pochvalu, jak chtějí někam patřit, na něčem společném a smysluplném se podílet. Jasně že by chtěli přidat na mzdě. Kdo by nechtěl, peníze se vždycky hodí. Ale když není finanční rozdíl proti konkurenci dramatický, tak neodcházejí, pokud jsou v pohodě s vedoucími a kolegy a práce jim dává smysl.
Vzpomněl jsem si na spoustu let starou zkušenost. Tehdy jsem byl na studijním pobytu ve Spojených státech, kde jsem měl příležitost se seznámit s řadou neziskových organizací starajících se o problémovou mládež. Jedna z nich sídlila na Manhattanu v New Yorku. Klientelu tvořili převážně mladí kluci, děti ulice. Její výchovný program byl založený na rukodělné práci. Chlapci vyráběli jednoduché věci ze dřeva – poličky, věšáčky, šikovnější třeba krmítko pro ptáky. O co ale hlavně šlo? Vytvořit něco smysluplného, co má užitnou hodnotu. Aby měli kluci důvod být kvůli něčemu na sebe hrdí. Že něco dokázali. Pedagogové v centru nám vysvětlovali, že většina jejich svěřenců nikdy nic takového nezažila. A už vůbec nevědí, co je to pochvala. Poflakují se po ulicích od ničeho k ničemu, a jejich „kratochvíle“ se zpravidla pohybují na hraně a někdy i za hranou zákona. Proto jim chtějí v centru ukázat, že to jde i jinak. Že jsou věci, které mají smysl, a že je mohou dělat. Že to dokážou. A že i pocity, které jim to přinese, budou příjemnější než strach z policajtů a příslušníků jiných gangů.
Tak na tyhle kluky jsem si v souvislosti s hejty vzpomněl. A ptal se sám sebe, zda jejich autoři, byť nežijí na ulici v Harlemu, zažili někdy pocit hrdosti nad jimi samými, nad tím, co vymysleli, vyrobili nebo dokázali. Zda jim někdo v mládí formou pochvaly takový pocit zprostředkoval a podporoval v nich nutkání k užitečnosti. Nejen pro sebe, ale i pro druhé. Aby si vytvořili potřebu produkovat hodnoty a i touhu být za to na sebe hrdí. Asi ne. A tak jim nezbývá nic jiného, než ty prachy. A to je důvod, takové lidi spíše litovat, než na ně být naštvaný.
Zajímá-li vás, co si myslím o motivaci a vhodném stylu vedení lidí ve firmách, pusťte si celý rozhovor.
